PŘÍBĚHY Z HISTORIE: Přádelna ve Slaném a její vliv na textilní průmysl

Město Slaný sehrálo významnou roli během vývoje textilního průmyslu v Čechách, a to od prvních kroků zpracování bavlny až po průmyslovou revoluci a modernizace v 19. a 20. století. Přinášíme vám místní příběh průmyslového dědictví, které zanechalo stopu v historii textilní výroby. Na naší procházce historií se podíváme, kdy se postavila první přádelna ve Slaném, co stálo za jejím zničením nebo jaký oděv byl prvním hromadně vyráběným.

První zmínky o zpracování bavlny ve Slaném pocházejí z roku 1836, kdy byla zahájena stavba první přádelny V. Sandtera v ulici Ouvalova. Stavby se zhostil stavitel Tomáš Štech a dokončil ji o šest let později. Jednalo se o sedmipodlažní přádelnu se sedmi tisíci vřeteny poháněnou parním strojem. Ve své době byla údajně nejvyšší továrenskou stavbou v Rakousku. Po roce 1874 přešla do vlastnictví firmy Bash a de Liser z Havru. Koncem 19. století zde pracovalo přes 300 dělníků a výroba dosahovala až přes milion liber bavlněné příze za rok.

Obvodové zdivo stavby bylo podle dochovaných záznamů z kamene, bez cihel, vše ostatní bylo ze dřeva. Vnuk stavitele Tomáše Štecha Václav k tomu ve svých vzpomínkách napsal: „Dědeček na tom si zejména zakládal, že tato veliká budova byla jím vystavěna z kamene, poněvadž se tehdy možnostem cihel při takové výšce nevěřilo. Babička vypravovala, že se k sobotním výplatám při tomto divu místního stavitelství vozily pro dělníky stříbrňáky na radvancích…“

si této stavby velmi zakládal, „že tato veliká budova byla jím vystavěna z kamene, poněvadž se tehdy možnostem cihel při takové výšce nevěřilo.“ Truhlářské práce na této budově provedl mistr Josef Čížek ze Slaného se 16 tovaryši. Toho roku bylo však velké sucho a pily, které byly tehdy vesměs vodní, nemohly pro nedostatek vody řezat trámy. Tesaři proto museli řezat fošny z borových klád ručně, tzv. samotíží. (Dobner, 2016)

Obrázek: Přádelna z etikety na špulky s přízí z dob, kdy patřila firmě Bash a de Liser z Havru 

Rok 1900 byl pro přádelnu osudný, jelikož vyhořela do základů. O katastrofě tehdejší slánské noviny Světlo informovaly takto: „Dne 19. prosince asi ve čtvrt na jednu po půlnoci vypukl obrovský požár ve zdejší přádelně firmy Honoré de Liser a až do základů ji zničil. K oblakům trčí pouhá kamenná a rumovitá kostra továrny. Oheň povstal, jak se zdá, ve čtvrtém patře v tak zvané „vajchovně“ a rychlostí blesku zachvátil celou obrovskou, sedmipatrovou budovu. V městě následkem veliké mlhy zpozorován oheň teprv kolem jedné hodiny. K požáru dostavili se slanští a smečenští dobrovolní hasiči a zasluhují všeobecného uznání. Zvlášť pomoc smečenských hasičů zasluhuje nemalého povšimnutí, poněvadž jen jejich přispěním zachráněno obytné stavení páně de Liserovo. Obratností a nevšední vytrvalostí pak dělníků z Daňkovky lze děkovati, že požár byl lokalizován a nezachvátil též papírové střechy vedlejší továrny. Továrna zaměstnávala 315 dělníků, kteří jsou nyní v zimě bez zaměstnání – bez chleba. Škoda požárem způsobená páčí se na 500.000 zl. , pojištění na 800.000 zl.„

Obrázek: Kresba přádelny po katastrofě kolem roku 1900, vydal František Duras

Po požáru slánské přádelny uvažoval Honoré de Liser o stavbě nového závodu na místě továrny původní. Bohužel se nemohl dohodnout se zástupci města Slaný, a tak po odkladech a průtazích udělal slánským radním čáru přes rozpočet: „Přádelnu ve Slaném pan de Liser stavěti nebude. Koupil již pozemek od pana Laniara a bude stavěti továrnu v Malé Kvíci. Je to pro obecní důchod škoda,“ napsalo Světlo v lednu roku 1902. 

Stavět se tedy začalo v dnešní ulici K.H. Borovského v prostorách bývalého uhelného dolu dr.Kreuzberga (otevřeného roku 1848). Novou moderní přádelnu navrhla specializovaná švýcarská firma Séquin & Knöbel a stavbu realizoval slánský stavitel Václav Havránek. Budova měla přízemí a tři patra a postupně byla vybavena moderními stroji (např. parní stroj Ringhoffer z roku 1905, textilní stroje). Vedle hlavní budovy byla strojovna a tovární komín. V dominující části objektu s cimbuřím byl vodojem, který měl předcházet dalším požárům. Při letošní demolici objektu bylo objeveno označení Kladno a Teplitz na nýtované nosné konstrukci.

Obrázek: Originální nýt z roku 1903

Po smrti Honoré de Lisera v roce 1914 jeho syn továrnu prodal firmě Ferdinand Přibyl a synové. Velikost továrny byla téměř trojnásobně větší než původní v ulici Ouvalova, s více než třemi tisíci vřeteny. Rodina Přibylových udržela továrnu v provozu až do jejího znárodnění v roce 1945. Přádelna byla začleněna do Sdružení bavlnářských závodů Praha a poté se stala součástí národního podniku Benar z Benešova nad Ploučnicí.

Po sametové revoluci se přádelna v restituci vrátila firmě Olga Přibylová a synové, která ji krátce provozovala a nakonec prodala. Původní stavby nyní ustupují developerskému záměru. Demolice prvních objektů v areálu proběhla už v roce 2017, letos šla k zemi i ikonická věž s cimbuřím. 

Víte že…..

V našich zemích vzbudila pozornost zakázka na 4 000 kusů oděvů a 10 000 párů obuvi pro vojsko Albrechta z Valdštejna, který na svém panství zřídil výrobní jednotku na výrobu uniforem. Tyto uniformy měly již první rysy manufaktury. Vojenská uniforma se tak stala skutečně prvním hromadně vyráběným oděvním kusem, který vzešel ze základní spolupráce a jednoduché dělby práce. Byl to předchůdce průmyslově vyráběného oblečení a měl podstatný vliv na rozvoj bavlnářské výroby na území Rakouska-Uherska. (Benda, 1983)

Samostatnou kapitolou textilního průmyslu, zejména v období hospodářské krize, bylo tvrdé využívání dělníků a levné pracovní síly. Pracovní doba často dosahovala dvojnásobku požadovaného času. Běžně se pracovalo 10-13 hodin denně, v létě od 6 do 20 hodin, v zimě od 8 do 20 hodin s hodinovou polední přestávkou. Přesto se už tehdy začínalo hovořit o osmihodinové pracovní době, což však zůstávalo utopií. (Benda, 1983)

Zdroj obr.: sbírka Lukáše Kleina

Zdroj: Wikipedie, Diplomová práce Martin Nič