PŘÍBĚHY Z HISTORIE: Eduard Ingriš – život plný hudby a dobrodružství

Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 ve Zlonicích u Slaného do hudební rodiny. Jeho otec byl talentovaný houslista, což ovlivnilo jeho hudební dráhu již od útlého věku. Eduard byl talentovaným hudebníkem, skladatelem i dirigentem, ale stal se také trampem, fotografem, filmařem, badatelem i dobrodruhem.

Vzdělání a hudební kariéra

Na popud rodičů začal studovat přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, ale brzy bez jejich vědomí přestoupil na pražskou konzervatoř. Tu Ingriš vystudoval pod vedením významných pedagogů, jako byli Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák a Jaroslav Křička. Brzy se stal uznávaným skladatelem, dirigentem a autorem populárních písní a operet. Mezi jeho nejznámější operety patří „U panského dvora“ (1938) a „Melodie srdcí“ (1940). Jeho skladby, včetně slavné „Niagary“, se těšily velké oblibě.

Obrázek: Ingriš u harmonia na svém trampském srubu nazvaném Nemuzikantská bouda.

Mezi světovými válkami patřil mezi nejúspěšnější a nejplodnější autory. Pražská divadla uváděla jeho revue a operety, jeho tvorbu nahrávaly všechny významné gramofonové firmy, a i on sám hrál a zpíval svoje písně. Tehdy vzniklo i jeho přátelství s významnými kulturními osobnostmi a uměleckou avantgardou – s Karlem Hašlerem, Jaroslavem Ježkem, Janem Werichem, Jiřím Voskovcem i R. A. Dvorským.

Slavná píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové v roce 1932 v operetní revui „Trampské milování“ a při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být opakována.

Obrázek: Až přijde ta chvíle, slova i hudba Eduard Ingriš.

Napsal i tři svazky kytarové školy „Veselé učení na kytaru„. Snad nejúspěšnější jeho operetou se stalo „Rozmarné zrcadlo„. Bylo uvedeno v 1600 reprízách a hrálo se pět let.

Dobrodružná léta

V roce 1947 opustil Československo a vydal se na cestu přes Paříž, severní Afriku až do Jižní Ameriky. V Brazílii a Peru procházel neprozkoumané oblasti, včetně horního toku Amazonky. Své zážitky uveřejnil ve filmu „The Untamed Amazon“ doprovázené vlastní hudbou.

Cesta lodí byla dlouhá a únor 1948 ho zastihl nedaleko slavné pláže Copacabana. Jeho vízum se tak stalo v Brazílii neplatným a tehdejší diktátor Perón jej do Argentiny nepustil. S falešným brazilským pasem nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky. V Peru se v r. 1949 setkal a spřátelil s cestovateli Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou a ve své limské laboratoři jim zpracoval část materiálů nafocených během jihoamerického úseku jejich první expedice.

V roce 1951 natočil dokument o vodopádech na řece Iguazú a film o Amazonii pod názvem „Nezkrocená Amazonka„.

Zakotvil v peruánské Limě, kde vyučoval hudbu děti z kolonie Baťovců. V Limě nahrál s Peruánským státním symfonickým orchestrem symfonii „Pod peruánským nebem“. Ingriš natočil i svůj vlastní film „Tři tváře Peru“ a také při filmování v pralesech měl tu čest se setkat s hercem Johnem Waynem.

Obrázek: Ingriš na Macchu Picchu v roce 1954.

Plavby na voru Kantuta

Pracoval pro filmová studia v několika zemích, včetně Hollywoodu. V roce 1951 vyhrál sedm prvních cen ve fotografických soutěžích.

Výstavu oceněných snímků zhlédl i americký vicekonzul Loren McIntare, zastupující i zájmy Hollywoodu, který Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj dobře fotografovat. Při společné práci se brzy spřátelili.

Obrázek: Tichý oceán. Kantuta I. Natalia Mazuelos vytahuje na palubu uloveného žraloka.

Osudové setkání s Thorem Heyerdahlem

Díky McIntarovi fotil pro New York Times, ale jednou od něj dostal nečekanou nabídku – pracovat pro Thora Heyerdahla, který přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl dobrého fotografa pro pořízení snímků do jeho knihy o incké kultuře. Toto setkání bylo pro Ingriše osudové – v letech 1955/56 a 1959 se vydalo dvakrát na plavbu na balzovém voru. První expedice, Kantuta I, začala 4. prosince 1955, ale po 92 dnech byla posádka zachráněna americkou lodí. Druhá plavba, Kantuta II, byla úspěšnější a skončila na ostrově Matahiva v roce 1959. Přestože posádka čelila mnoha útrapám, Ingrišovy plavby zanechaly mnoho stop v historii dobrodružného průzkumu.

Video: Dokument o Eduardu Ingrišovi

Komplikace, které vyřešil až prezident Peru

O svých zážitcích natočil filmy „Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta“ a „Plachtění po Jižních mořích“. Na Tahiti se spřátelil s Bengtem Danielsonem a setkal se s potomkem Paula Gauguina. Protože krátce před druhou cestou zahynul při plavbě opačným směrem Francouz Eric de Bisshop na voru Tahiti Nui, peruánské úřady Ingrišovu žádost o povolení druhé plavby zamítly.  Po tragické události s Francouzem Ericem de Bisshopem mu prezident Peru, Manuel Prado, osobně zařídil povolení pro druhou plavbu, během níž navštívil Velikonoční ostrov, ostrov Pitcairn a Robinsonův ostrov.

Život v USA a pozdější roky

Po svých expedicích se usadil v USA, kde pokračoval v hudební kariéře a podnikal přednášková turné. V roce 1962 založil vlastní produkční společnost Ingris Productions v Hollywoodu. Byl dobře známý ve společenských kruzích.

Když v roce 1957 v Peru na pobřeží u Capo Blanco natáčela společnost Warner Brothers záběry pro film Stařec a moře, byl u toho i autor románu, Ernest Hemingway. Hemingway se dozvěděl o Ingrišovi v časopise Life a požádal ho, aby se stal poradcem pro film. Ingriš proslul svými filmy z cest, k nimž složil vlastní hudbu, a jeho skladba k filmu „The Galant One“ byla navržena na Oscara, i když jej nakonec nedostal.

Televizní společnost, zastupovaná českými krajany, jej podvodně připravila o autorská práva k filmům o Kantutě. Vrátil se do Peru, ale kvůli soudům se v roce 1962 vydal do USA znovu. Bylo to v době kubánské jaderné krize a jeho letadlo hurikán zahnal až ke Kubě. Pilot se bál Castrova režimu natolik, že po riskantním letu jen se zbytky paliva přistál na Miami.

Velký věkový rozdíl lásce nezabránil

V roce 1963 se Ingriš vrátil do Los Angeles znovu (originály svých filmů získal soudně zpět až po 10 letech) a žil tam až do roku 1972. V Los Angeles se poznal s Ninou Karpuškinovou, zpěvačkou a herečkou, která hrála hlavní roli v jedné z jeho operet. Svůj věk jí ale prozradil až těsně před svatbou. Nina byla o 26 let mladší, narodila se v Brně 14. 6. 1931 v rodině, která před bolševiky utekla ve 20. letech z Ruska a pak znovu z Československa v roce 1945 na západ. Nina o Eduardovi řekla: „O muži, jako byl Eduard Ingriš, jsem snila od dětství.“ Oženil se s ní 5. 6. 1965 a vychovali spolu syna Eduarda, rovněž hudebníka a režiséra.

Falešné zprávy o Ingrišově smrti

Eduard Ingriš byl na konci 60. let prohlášen za mrtvého poté, co na něj během natáčení třináctidílného dobrodružného seriálu v pralese u Rio Napo skočila puma. Zprávu pustil do světa jeho těžce raněný pomocník, když se probral po útoku pumy v nemocnici a Ingriše tam nenašel. Zprávu převzala Svobodná Evropa a z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí do Československa oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb. Nápravu zařídila až jeho sestra Melánie, která „propašovala“ krátký článek o Ingrišovi do prvního čísla časopisu Lidé a země v roce 1970.

Ingriš si dlouho dopisoval s Thorem Heyerdahlem, který mu nabídl místo v expedici Ra, plavbě na voru z papyru z Afriky do Ameriky, ale on musel s těžkým srdcem nabídku odmítnout, protože měl nasmlouvané turné besed po USA a jeho žena Nina byla těhotná. V roce 1972 se přestěhovali do Sierra Nevady, kde si postavili dům. Přestože velkou část života strávil v Americe, zůstal silně spojen s Českem a spolupracoval s českými emigranty.

Po smrti se vrátil do rodných Zlonic

Měsíc před svými 86. narozeninami 12. 1. 1991 zemřel Ingriš v nevadském Renu. Jeho popel byl převezen zpět domů, do rodných Zlonic, kde je část jeho pozůstalosti uložena v Památníku Antonína Dvořáka. Dne 13. 6. 2018 zemřela i jeho manželka Nina Ingrišová i její urna byla taktéž uložena do památníku ve Zlonicích.

Přátelství s Hanzelkou a Zikmundem ohrozilo výstavu

Slánské Vlastivědné muzeum uspořádalo před časem výstavu věnovanou Eduardu Ingrišovi. Ale byly z toho nepříjemnosti. Vystavena byla totiž také společná fotografie Ingriše s cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. A Hanzelka byl tehdy nežádoucí. Bylo to totiž před listopadem 1989.

Obrázek: Nina Ingrišová, E.Ingriš syn a E. Ingriš vnuk. Foto: Jan Hosnedl – Housenka.

Obrázek: Nina Ingrišová s velvyslancem Peru na výstavě věnované Eduardovi Ingrišovi v plzeňské Velké synagoze

Obrázek: Pamětní deska na domě ve Zlonicích, kde se Eduard Ingriš narodil. Nyní je po dobu rekonstrukce rodného domu umístěna v Památníku Antonína Dvořáka.

O záchranu archivu se postaral Miroslav Zikmund s kolegy

Po Ingrišově smrti se Miroslav Zikmund zasloužil o záchranu jeho archivu, navázal kontakt s jeho ženou Ninou, která řešila, jak smysluplně naložit s pozůstalostí. Po výměně řady dopisů vznikla ucelená představa o významu tohoto archivu. V prosinci roku 2000 se pro něj do USA vydal Miroslav Zikmund s Petrem Horkým a Miroslavem Náplavou. Pořídili podrobnou evidenci archivu a připravili celkem 42 beden, tj. 1100 kg, respektive 40 000 fotografií a dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu a také negativů i filmů na přepravu do ČR. Nyní je uskladněna v depositu ve Zlíně.

Obrázek: Kytara Eduarda Ingriše, se kterou procestoval Amazonku.

Obrázek: Z výstavy o Eduardu Ingrišovi v památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích.

Obrázek: Z výstavy o Eduardu Ingrišovi v památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích.

„Materiály našly útočiště za přispění Ministerstva kultury České republiky v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde jsou postupně zpracovávány a katalogizovány. Podstatnou část tvoří negativy, z nichž bylo pro tuto kolekci vybráno a nově nazvětšováno 204 většinou doposud nepublikovaných snímků. Soubor představuje pestré fotografické dílo Eduarda Ingriše v několika tematických okruzích. Atraktivní jsou jistě snímky indiánů z amazonských pralesů či záběry z obou plaveb Pacifikem. Zájem si však zasluhují i další fotografie zachycující všední život lidí mnoha jihoamerických oblastí i měst či snímky ze zákulisí práce profesionálních filmových štábů. Výraznou kapitolu pak tvoří portréty osob, s nimiž se Ingriš na svých cestách a při své práci setkal – lidí významných či docela ‚obyčejných‘,“ uvádí web městyse Zlonice.

Poslední cesta domů

Eduard Ingriš byl nejen výjimečným hudebníkem, ale i odvážným dobrodruhem, který žil život plný nevšedních zážitků a objevů. Jeho dílo a příběh by neměl být zapomenuty.

Na závěr si připomeňme slova z jeho úmrtního oznámení: „Domove můj, já vracím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám……. “

Obrázek: Smuteční oznámení umístěné ve vitríně v památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích.

.

Obrázek: Místo posledního odpočinku Eduarda Ingriše a jeho ženy Niny Ingrišové v památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích.

Zdroj: článek vytvořen ve spolupráci s Jiřím Popovičem, folktime.cz, Slánský region-září 1991, Slánské listy-únor 2005

Zdroj fotografií, dokumentů: radio.cz, trampskymagazin.cz, Kateřina Števková.

FOTOGALERIE: