PŘÍBĚHY Z HISTORIE: Děsivý příběh šlechtičny pohřbené v Kostele Nanebevzetí Panny Marie

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází nad náměstím uprostřed městysu Zlonice, má za sebou mnoho podob a zajímavou historii. Na konci 17. století se tu odehrál tragický příběh Maxmiliány Alžběty Valkounky z Aldaru, který byl odhalen až o mnoho let později. Osud šlechtičny dnes připomíná pouze náhrobní deska u vchodu do svatostánku. Patrony kostela Valkouny, proměny kostela i jeho autorství si odkryjeme v následujícím putování do minulosti. 

První zmínky o kostele umístěném nad náměstím jsou již ze středověku, z roku 1352. Z této doby se dochovaly některé liturgické předměty či portréty některých členů rodiny Valkounů, patronů kostela. Vrcholem mobiliáře můžeme jmenovat portrét Bohuchvala Valkouna z Adleru (1580–1653) z roku 1608. Ještě před tím, než byla zbořena starší stavba, přivezl hrabě Norbert Liebštejnský z Kolovrat sochu Panny Marie, a to přímo z italské Lorety.

Obrázek: Votivní obraz Bohuchvala Valkouna z Adlaru z r.1608

Nový majitel Zlonic a patron chrámu, kníže Filip Josef Kinský, a známý zlonický děkan Jan Adam Svoboda se zasloužili o novostavbu kostela. V dubnu roku 1723 Filip Josef Kinský zažádal o povolení pražskou konzistoř. Autorem návrhu se téhož roku stal slavný český architekt František Maxmilián Kaňka. Stavební práce započaly v roce 1727, ale k požehnání základního kamene došlo až 23. září 1731. Stavbu měl na starosti pražský stavitel Ferdinand Hübner.

Obrázek: Veduta Zlonic od Michaela Millitze z roku 1755 s kostelem před přestavbou, bez sanktusníku (věžičky na střeše)

Kaňkovo podání bylo považováno za střízlivé

Novobarokní úprava kostela probíhala koncem 19. století podle architektonických plánů Friedricha Ohmana, které byly méně střízlivé než návrhy Kaňky. Rekonstrukce začala v roce 1895 přestavbou průčelí, přičemž původní sochy svatého Petra a Pavla a Immaculaty od Josefa Kleina byly nahrazeny novými sochami od Stanislava Suchardy. V roce 1898 došlo k úpravám interiéru, včetně odstranění ochozu v presbytáři, což zlepšilo prosvětlení prostoru. Tyto změny byly doplněny štukovými reliéfy a zrcadly na klenbě, určenými pro plánovanou freskovou výzdobu. Kolaudace prací proběhla 16. října 1899.

Obrázek: Pohled na kostel a zámek z náměstí

Obnova pokračovala po roce 1900 podle návrhů architekta Josefa Fantyho, který ve stylu secesního designu vytvořil nové oplocení, rekonstruoval schodiště a přidal neobarokní prvky v interiéru, včetně úprav oltářů realizovaných pražským cizelérem Josefem Hirschem. Konečné úpravy chrámu proběhly v letech 1909–1911 pod vedením Adolfa Liebschera, učitele kreslení na pražské technice. Poslední renovace exteriéru se provedla v letech 1992–1995, kdy inženýr Jindřich Rineš řešil statiku kostela, protože byl v havarijním stavu. Narušené klenby byly zpevněny betonovými „skořepinami“, jak vzpomínal Vladimír Přibyl, v té době vedoucí referátu kultury Okresního úřadu Kladno, čestný občan městyse Zlonic.

Obrázek: Pohled z náměstí

Tragický konec Maxmiliány Alžběty Valkounky z Aldaru

S kostelem je spojen i jeden smutný příběh. Na jeho začátek se vrátíme na konec 17. století, kdy držel ruku nad rozložitým panstvím pátý ze zlonických Valkounů, Bohuslav Bernard, kterému s hospodařením pomáhala jeho macecha Ester Kateřina, rozená Vratislavovna z Mitrovic. Ta byla schopná se postarat o celé panství, než dovršil svých osmnácti let. Co si přivedl svou nevěstu Maxmiliánu Alžbětu, neboli Elišku, jak ji obyvatelé Zlonic říkávali, pan Bohuslav většinu času bydlel ve svém pražském bytě, protože jako jeho předkové zastával vysoké úřady v Království Českém. Smutnou zprávou pro celé široké okolí se stala smrt „paní matky“ Estery Kateřiny, která naposledy vydechla 27. 11. 1689. Poté byla Maxmiliána Alžběta ve Zlonicích často sama. Věřící Valkounka se proto rozhodla vdechnout život svému nápadu zanechat po sobě pro zlonické obyvatele špitál pro chudé. Celý rozpočet přesně vypracovala do posledního krejcaru. Ve výčtu nákladů byl chleba, pšenice, hrách, kroupy, máslo, maso a další potraviny. Ve svých výpočtech nezapomněla ani na nádobí, svíčky, otop, šaty, punčochy, střevíce a další nutné potřeby budoucích špitálníků a pamatovala i na opravy a údržbu nového špitálu. Bohužel k jejímu záměru nedošlo, protože v roce 1693 pan Valkoun ochořel a 1. srpna zemřel. „Paní ze žalu úplně umdlela a od smrti chotě nepožila sousto jídla ani vody se nenapila. 4. srpna, v den manželova pohřbu, už sama ležela na úmrtním loži a okolo desáté hodiny dopolední se světem rozžehnala,“ Slánské listy 1/2000.

Ozývalo se děsivé úpění z útrob kostela

Po pohřbu manželů však věřící, kteří se přišli pomodlit, slýchávali podivné zvuky a kvílení. Zvoník nebyl schopen zvonit až hrůzou ze zvonice utekl. Mezi lidmi se říkalo, že duše v očistci tam úpí. Po krátké době se vše vrátilo do normálu a kostel utichl.

Po více než třiceti letech se při rekonstrukci rozhodlo, že se ostatky z rodinného hrobu přesunou na jiné místo, a teprve tehdy se zjistila hrůzná pravda o konci Alžběty. „A tak byly objeveny ostatky nebohé paní Maxmiliány Alžběty, která smutkem upadla pouze do klinické smrti. Zatímco její otevřená rakev zela prázdnotou, ležela tu nebohá šlechtična schoulená na schodišti pod těžkým náhrobním kamenem,“ Slánské listy 1/2000.

Tato pravda vyšla najevo až o řadu let později ze zápisků zesnulé paní Šlagenhofové, která se otevření hrobky zúčastnila a byla jednou z těch, kteří rozhodli, že tuto tragickou událost udrží v tichosti. Dnes je Valkounská hrobka již prázdná. Smutný příběh již připomíná jen náhrobní deska se smutečně šikmo položenou orlicí pánů z Adlaru, kterou můžete vidět připevněnou vedle vchodu do kostela.

Obrázek: Kazatelna ve zlonickém kostele od Josefa Kleina (1743)

Jak to bylo s autorstvím kostela?

O autorství zlonického kostela se v minulosti vedly spory. Někteří odborníci připisovali jeho vznik Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, zatímco František Maxmilián Kaňka měl být jen částečně zapojen. Dientzenhofer navrhl děkanství v roce 1748, což tuto teorii podporovalo. Dnes je však autorství jasně přisuzováno Kaňkovi, což potvrzují archivní prameny. Předchůdcem zlonického chrámu byl Kostel svatého Vojtěcha ve Vejprnicích u Plzně.

Obrázek: Kostel Nanebevzetí Panny Marie – interiér

Zdroj: Truchlivé tajemství hrobky v kostele zlonickém, Vlastivědný kroužek Zlonická 1968, Libor Dobner Slánské listy 1/2000, Vladimír Přibyl, časopis UMĚNÍ 1986, Wikipedie.cz.

Obrázky: Kniha Zlonice 1705 – 2005

Pohlednice: Sbírka Jiřího Popoviče