Prázdniny v ledovém surreálnu, aneb jak 2 slánští lezci strávili 3 týdny v ledovém království Aljašky

Zřejmě žádný článek ani zprostředkované informace nemohou připravit na osobní prožitek, který na účastníka výstupu na Denali čeká. Na Denali jsme se vydali v tříčlenném týmu pod vedením dalšího slánského rodáka a zkušeného horského vůdce Romana Kozelky. Ačkoliv odjezdu předcházelo čtení mnoha článků i přímé diskuze s dřívějšími účastníky tohoto „zájezdu“, realita výstupu byla nakonec jiná. Intenzivnější, obtížnější, ale i krásnější a emočnější. Pojďme se na ní krátce podívat.

Celý průběh výstupu předznamenaly již hektické přípravy. Vybavování expedice přineslo na poslední chvíli řadu změn a operativních rozhodnutí. Část z nich se překvapivě ukázala jako správná.

Určitá neobvyklost výstupu na Denali je dána již tím, že na rozdíl od jiných rétoricky protěžovaných vrcholů je na Denali člověk tak říkajíc sám za sebe. Ve chvíli, kdy z provizorní přistávací dráhy na ledovci Kahiltna odlétá vaše letadlo s lezci, kteří se o vrchol pokusili před vámi, vám dojde, že na tomto místě končí civilizace. Co si tým nepřivezl s sebou a není připraven vytáhnout do dalších táborů, již není kde získat. Před vstupem do letadla, ještě v civilizaci v osadě Talkeetna, je třeba navléct peří, obout výstupové boty, konsolidovat vybavení do co nejméně zavazadel. Zde je poslední místo se signálem telefonu i ostatními výdobytky naší doby. Po přistání, až na výjimku možnosti pomoci ve čtvrtém výškovém táboře (tzv. camp 14 – pozn. 14 tisíc stop, tedy cca. 4300 m n. m.), je člověk odkázán jen na vlastní zásoby a vybavení, které přenáší mezi jednotlivými tábory.

Dojem této opuštěnosti a izolovanosti udeří zpravidla velmi brzy po příjezdu, zejména při loučení s odlétajícím strojem odvážejícím dřívější aspiranty.

Nicméně, vraťme se ke zmíněným přípravám. Veškeré vybavení i zásoby jídla je nezbytné důkladně zvažovat. Při výstupu totiž nejsou k dispozici šerpové, muly ani jiná pomoc, která by od náročnosti vynášky nákladu ulevila. I proto byla příprava a vybavení předmětem častých diskuzí. Na místo výhradně sušeného jídla zalévaného vodou jsme k naší tíži (myšleno hmotnosti nákladu) i dle předchozích zkušeností volili rozsáhlé zásoby obyčejné práškové bramborové kaše a vakuovaných uzenin či sušených mas. Několikrát jsme zásoby rozšiřovali o další a další dokupované minerály a šumáky, neb ledovcová voda sama o sobě není pro vyčerpaný organismus to pravé. Zhruba zbývající dvě tuny jsme posléze také jako nespotřebované snesli domů a díky tomu mám teď příjemnou celoživotní zásobu doplňkových šmakulád.

Technické vybavení jsme se nicméně pokoušeli spíše odlehčovat. Kolega Roman pořídil na poslední chvíli odlehčené nepromokavé oblečení Direct Alpine Guide a prototypovou kombinézu od Sira Josepha Minimis.

Já jsem se po předchozích zkušenostech s nepříjemným počasím z Lenina nebo Aconcaguy rozhodl pro konsolidaci vrstvení a na výstup si raději vzal na míru upravenou expediční kombinézu Sira Josepha Wind Face II. I hmotnostně mi vycházela lépe než vrstvení více bund, péřových kalhot apod.

Také jsem do jisté míry k vlastnímu překvapení rezignoval na dlouhodobě používaný spacák Koteka 850, s nímž jsem úspěšně absolvoval všechny dosavadní expediční cesty, a vydal se do neznáma s německou značkou Grüezi bag a jejich širokým, ale i těžším extrémním modelem.

U důvodů je možné se krátce pozastavit. Jak jsem pochopil z předchozích expedic, jedním ze zásadních klíčů úspěchu je napěchovat spacák každou nocco nejvíce věcmi. Mimo obvyklé lahve určené pro malou potřebu (výlez ze stanu může být otázkou několika desítek minut, nemluvě o případném špatném počasí a rizikovosti opuštění stanu při řádění živlů), je nutné počítat s nezbytností uložení vnitřních botiček, lahví s pitím, elektroniky a případného vlhkého oblečení k dosušení do vnitřního prostoru spacáku. I vzhledem k tomuto aspektu proto na poslední chvíli došlo k rozhodnutí o změně spacáku. Možným negativem byla neprověřená schopnost teplotní izolace. Vybavení je přece jen před zásadní expedicí třeba prakticky vyzkoušet. Inu zariskoval jsem.

Vybavování se nicméně s řadou změn a koncepčních úprav na poslední chvíli podařilo a po několika dnech cesty a příprav, včetně získání povolení u místních nekompromisních rangers, jsme mávali na rozloučenou letadlu opouštějícímu na pohled nerovnou krátkou přistávací a odletovou dráhu ledovcového letiště.

Zde je zřejmě vhodné pozastavit se nad celkovou trasou výstupu. S ohledem na první návštěvu lokality byla vybrána tzv. normálka, tedy výstup přes hřeben West Buttress. Trasou se pokouší dosáhnout vrcholu nejvíce týmů. Je tu největší pravděpodobnost dosažení vrcholu i při ne zcela příznivém počasí, ztrácející se cestě či nevhodných podmínkách na místech, která jsou zajištěna fixními lany. Na výstupové cestě je vybudována řada táborů, které počtem převyšují např. i tábory na Mt. Everestu.

Mimo Base campu ve výšce 2200 metrů, kde vysazuje týmy letadlový speciál, je to:

• camp 1 ve výšce 2400 m (kdy nicméně přechod mezi prvními dvěma tábory i přes malý výškový rozdíl představuje jeden z nejnáročnějších dnů expedice),
• mezistaniční camp 2 ve výšce 2900 m, který americké expedice používají spíše jen k překládce materiálu,
• camp 3 s nádhernými výhledy a zřejmě nejpříznivějšími klimatickými podmínkami,
• camp 4 jako základna pro pokusy o dobytí vrcholu,
• výškový camp (tzv. camp 17), který je, či má být, již jen „zásobníkem“ pro útoky na vrchol.

Protože, jak říká kolega a vedoucí expedice Roman, první dny aklimatizace jsou nejdůležitější, bylo rozhodnuto, že první noc strávíme v Base campu a nevydáme se, jako asi většina ostatních expedic, ihned do campu 1. Počasí v Base campu bylo příjemné a s pořízeným hypervybavením bylo večer i v noci spíše vedro k neusnutí. Svůj díl asi sehrála i nervozita z dalších dnů, ale celkově byl první večer snesitelný a při srovnání s těmi následujícími snad i příjemný.

Hned další den ale bylo možné začít sledovat náznaky náročnosti dnů příštích. Cesta mezi základním a prvním táborem nedisponuje značným převýšením. Ze základního tábora je nutno klesnout do ledovcového údolí a táhlým pochodem překonat vzdálenost necelých 10 km do prvního tábora. Byť je celkové převýšení trasy okolo 400-500 metrů, cesta se ukázala jako obtížná. Na čisté obloze pálilo nesnesitelně horké slunce. Jakmile se schovalo za mraky, pofukující vítr mrazil do morku kostí. Prozatím nedostatečná aklimatizace si také vybírala svou daň a do prvního tábora se nám podařilo dorazit po 6 či 7 hodinách cesty ve stavu blížícím se vyčerpání.

Zcela nejzásadnějším aspektem výstupu, který se do náročnosti od prvního dne výrazně promítal, byla hmotnost vybavení. Poznatky výše o opuštění civilizace a výstupu tzv. „za vlastní“ nebyly jen stěžováním si, ale právě naznačením tohoto zásadního bodu. Každý člen týmu byl totiž nucen vynášet mezi tábory cca. 50-60 kg vybavení. Část na zádech v batohu, zbytek pak na saních, které byly k výstupu pro každého lezce zapůjčeny na místním letišti.

Výsledný náklad přidával na náročnosti doslova každému kroku a definoval značným způsobem celkový dojem z výstupu na Denali.

Po dosažení prvního tábora jsme si postupně začali osvojovat základní úkony, které se pro další týdny stávaly automatizovanou rutinou. Po dosažení nového tábora je totiž vždy nutné co nejrychleji postavit stan, dobře ho ukotvit na míru vyrobenými masivními kolíky proti nepřízni počasí a okamžitě začít připravovat jídlo a vodu na dopití a částečně na přežití v nadcházejícím náročném dnu.

Pro zdárný průběh aklimatizace je třeba vypít minimálně 4-6 litrů vody denně. S rostoucí výškou roste i doba pro dosažení varu vody. Výstup a následná příprava tábora, jídla a vody tak ve výsledku zabrala veškerý bdělý čas každého dne.

To je jeden ze zásadních aspektů výstupu a možná i důvodem jeho absolvování. Kompletní změna životního stylu, byť na několik týdnů, přináší potřebný duševní odpočinek a celkově i jiný pohled na život.

Už druhou noc nám nicméně hora ukázala opačnou tvář. Intenzivní sněžení v průběhu noci vyžadovalo časté vstávání a hlídání, aby stan nezapadl. To je podstatné především s ohledem na větrací průduchy stanu. Jejich ucpání může být i životu nebezpečné. Minimálně se pak člověk nevyspí dobře a nemůže pod nánosem sněhu pořádně dýchat. Další problém nastal ráno, kdy také zapadl první příkřejší hang nad táborem. Naše skupina se nakonec střídala s místním (americkým) týmem, aby cestu bylo možné společně z posledních sil prošlápnout.

Ačkoliv jsme se dohodli, že pro celkové vyčerpání nad taháním celého nákladu zapadanou stezkou zůstaneme v malém táboře č. 2 přes noc, pro jistotu jsme ještě ten samý den provedli vynášku části vybavení do campu 3 a vrátili se do campu 2 jen přespat.

Ačkoliv se v noci obloha vyjasnila a nesněžilo, jasné počasí přineslo další problém. Tedy velmi nízké teploty a občasné velmi mrazivé profouknutí všech vrstev oblečení.

K technickým problémům se zastavme u zmíněného spacího pytle. Spacák do extrému, který první noc spíše přehříval, již našel své uplatnění a musím říci, že mě příjemně překvapil. Všiml jsem si toliko jednoho aspektu a dávám tak případným uživatelům tip k ideálnímu využití. V místě zipu je všit pruh péřové izolace, který zip překryje a tím brání vniku chladného vzduchu do spacáku. Je vhodné umístit věci, které ve spacáku vysychají nebo se bráníme jejich zamrznutí, na opačnou stranu, než je umístěn zip. Např. tvrdé botičky měly totiž tendenci izolaci odchlípnout. Chvíli jsem se divil profukům, ale po přemístění věcí se spacák „chytil“ a komfort v něm byl výborný. Takovýchto problémů bylo třeba řešit každý den bezpočet u všech kusů vybavení. Oblíbené byly problémy s nefunkčními vařiči, které by bez opravy znamenaly konec expedice.

S těmito úvahami jsem vstával (teprve) třetí den naší expedice v druhém táboře. Počasí opět změnilo svou tvář a nadcházejících několik dnů mělo být spíše mlhavo se sněhovými přeháňkami, občasnou bílou tmou, ale zato s rozumnými teplotami, a tedy i výstupovými podmínkami.

Druhý výstup do campu 3 se zbytkem materiálu proběhl bez větších excesů (vyjma rozčilování se nad taháním saní do větších a větších sklonů). Ačkoliv třetí tábor působil při obou příchodech v mlhavém a sněhovém počasí nelítostně a nepříznivě, nakonec byl nejblíže pocitu určitého komfortu. Důsledně vybudovaná zázemí (sněhové stěny, latríny vykopané ve sněhu, prostory pro kuchyň) působily zpětně vzato až útulně a umístění tábora skýtalo při dobrém počasí úchvatné výhledy do nižších poloh. Klíčem při příchodu do nového tábora bylo vždy vybrat to správné předpřipravené místo po předchozí expedici a správně ho doopevnit.

Hrůzu vzbuzoval toliko výšvih nad táborem k tzv. Motorcycle Hill, po němž místní lezci nelítostně tahali přetížené sáně v trhlinovém ledovcovém hangu. Po opakovaných debatách jsme se shodli, že výš už naše skupina saně riskovat nebude a veškeré vynášky budeme dělat jen na zádech.

Tak se i stalo a další den jsme provedli vynášku části materiálu do čtvrtého tábora. Taktiku jsme zvolili odlišnou od amerického stylu. Místní skupiny totiž zpravidla provedly vynášku na saních do mezistanice u tzv. Windy Corner (nomen omen) a až další dny se pokoušely o dosažení campu 4.

Dle hesla „climb high, sleep low“ jsme nicméně přistoupili k naší variantě a ta se posléze ukázala jako správná. Ačkoliv počasí pokračovalo v mlhavém a nepřehledném duchu, nebylo úplně větrno a materiál se podařilo dopravit do čtvrtého tábora bez větších problémů, vyjma celkového vyčerpání organismu.

V campu 3 jsme následně strávili odpočinkový den i noc, které byly asi nejpodstatnější v rámci aklimatizace a potřebné dobré nálady, neboť v tomto campu jsme zanechali většinu rezervního či, dle rozhodnutí kolektivu,  zbytného vybavení, včetně placatky s životadárnou slivovicí, na kterou jsem zbytek cesty po přehlasování ohledně její nezbytnosti zoufale vzpomínal.

V tomto bodě byl již každý člen výpravy sžit s každodenní rutinou, plnil potřebné povinnosti a znal své vybavení natolik, že byl schopen fungovat i při častých výkyvech počasí a s nadměrným nákladem.

Expediční kombinézu jsem na rozdíl od kolegy a jeho lehké kombinézy zatím nesl jen v batohu. Teplotně by již v některých momentech byla adekvátní, ale rozhodl jsem se k otužování co nejdéle to půjde.

Tábor 4 se pak stal naším domovem na několik následujících dnů. Do tábora jsme dorazili a také první dny strávili v milosrdném mlhavém oparu, který bránil výhledům jak do údolí, tak na okolní stěny. Když se opar začal chvílemi rozplývat, okolí nám začalo vysílat další signály náročnosti výstupu. Přímo nad táborem se vypíná tzv. Headwall. Jedná se o příkrý výšvih s převýšením cca 600 metrů, zakončený fixními lany v horní třetině s ledovým a 40-45 stupňů strmým svahem, na který navazuje mixový hřeben, z části také zajištěný fixními lany. Stěna se na pohled zdá nepřekonatelná a jen její přítomnost ubírá sil nezbytných k dalšímu výstupu.

Výhodou tábora naopak je, že dolů se vracející expedice nechtějí nést zbylé zásoby jídla. Vřelé díky patří především japonskému týmu, který dodal v daném okamžiku delikátní rýžové těstoviny a sušené tofu (dole bych to asi nejedl). Speciální poděkování si zaslouží také zbědovaný pán, který vytáhl do tábora půlkilovou láhev medu a spotřeboval asi desetinu. Láhev se bohužel nepodařilo udat dále a její stahování dolů bylo náročnější, než jak láhev při jejím danajském darování vypadala. Chybami se člověk učí.

První aklimatizační výstup na vršek Headwall proběhl řádně, až na náhlou změnu počasí v posledních metrech, kdy zejména intenzivní vítr nutil k rychlému sestupu po ledových plotnách, aby v lehkém výstupovém oblečení tým nepromrzl.

Po aklimatizačním výstupu jsme se začali zamýšlet, jak s expedicí dále. High Camp v 17 tis. stopách již není považován za místo k aklimatizaci, ale jen za zásobník k pokusům o vrchol. Nesouhlasili by zřejmě týmy, které v něm trávily týden či dva při čekání na okno. Zpětně se mi ale jeví, že toto čekání bylo spíše hazardem s ohledem na prohlubující se odčerpávání sil nezbytných k útoku na vrchol.

Při výstupu a diskuzích s dalšími expedicemi jsme zjistili, že řada vrcholově úspěšných lezců zahájila summit push ve čtvrtém táboře a vrcholu se jim podařilo dosáhnout po cca 18, ale i více hodinách.

Tuto variantu jsme důkladně zvažovali a často se k ní při aklimatizaci vraceli. Její výhodou by byl výstup přes Headwall a hřeben relativně na lehko, oproti nutnosti přesunu potřebného vybavení k rozbití tábora v camp 17.

Nakonec byla varianta zavržena vzhledem k celkově odhadnuté nižší pravděpodobnosti úspěchu.

V táboře 4 je také jediná základna rangers zahrnující malou přistávací plochu pro vrtulník pro život ohrožující případy nehod (hned první den vrtulník letěl tam a zpět asi čtyřikrát za sebou). Na malé tabulce rangers každý den sdělovali odhad počasí na následující dny, jako zcela zásadní údaj v místě bez mobilního signálu i jakýchkoliv jiných obdobných výdobytků.

Přesně si vzpomínám na emoci a husí kůži, která prožitek doprovázela, když třetí den pobytu v táboře 4 byla tabulka s počasím vyvěšena dříve, než bylo obvyklé, a uváděla na pozítří údaj „clear“, s upozorněním na sílící vítr. Bylo jasné, že Rubikon bude další den překročen. Počasí se následně mělo horšit. Přestože jsme na hoře nestrávili tak dlouhý čas, jak je zpravidla odhadován itineráři, nastal okamžik přípravy útoku na vrchol.

Situaci zkomplikovalo počasí hned další den. Při výstupu natěžko do campu 17 udeřila silná bouře, která náš tým zachytila na hřebeni. Do výškového tábora jsme dorazili v pozdních hodinách, po náročném výstupu, promrzlí, vyčerpaní a na pokraji sil. Nutnost přípravy tábora a zásob vody na další den odebrala další síly. Ten večer jsme to ještě nevěděli, ale další den jsme se z původního tříčlenného týmu s ohledem na popsané komplikace vydali k vrcholu jen dva.

Samotný vrcholový den se, na rozdíl od jiných podobných vrcholů, nezačíná v noci. Vzhledem k umístění kopce v severní oblasti panuje polární den. Na místo řešení světla a správného načasování jsou rozhodným aspektem teploty. Výstup tak začíná spíše dopoledne, když teploty vystoupají ke snesitelným hodnotám.

Vrcholový push nepatří k technicky nejnáročnějším částem výstupu. Zejména traverz Autostrada je ale vhodné mít důkladně zajištěný. Jedno uklouznutí může vést k fatálním následkům. To bylo markantní zejména při cestě zpátky, kdy udeřila podobně intenzivní bouře jako při cestě do campu 17, cesta zapadala a byl problém ji při sestupu naslepo trefit. Naštěstí do hlubin putovala jen moje hůlka, kterou jsem v nevhodném okamžiku pustil ze sevření a které je mi doteď líto.

Výstup k vrcholu je náročný i psychicky. Při přípravě a čtení článků o výstupech je zpravidla hovořeno o nebezpečné Autostradě, následujícím proměnlivém stoupání, finálním výšvihu a dlouhém táhlém hřebeni k vrcholu, který již není náročný.

Osobní zkušenost byla poněkud jiná. Nekonečný příkrý výstup byl postupně nahrazen mírnějším stoupáním. O čem bylo referováno jako o finálním výšvihu a táhlém hřebení, to se nakonec ukázalo být v zásadě samostatnou horou vyrostlou na vrchní náhorní plošině (vnitřně jí přezdívám Říp). Výšvih na tento Říp s převýšením cca 200 metrů se ukázal jako nejnáročnější část cesty. Očekával jsem již jen táhlý hřeben a donutit se vyšplhat do dalšího, na pohled nekončícího svahu, byla poslední obrovská výzva. Samotný hřeben mi již připadal relativně krátký. Na náročnosti mu přidal místy velmi silný vítr, který v exponovaných částech úzkého hřebene výrazně přidával konečné části výstupu na obtížnosti.

Z popisu je zřejmé, že vrcholu se po mnoha hodinách a po řadě prožitků podařilo dosáhnout. Bouře na zpáteční cestě do campu 17 už byla jen třešničkou na dortu. Výšková kombinéza byla tak příjemná, že jsem ji svlékl až v „tropických“ teplotách campu 3.

Sestup na jeden zátah z campu 3 do základního tábora byl posledním náročným dnem, který jsme zvládli jen s vidinou civilizace a steaku ve večerních hodinách. Bohužel jsme do základního tábora dorazili pozdě a v táboře bylo nutno strávit ještě jednu noc. I přesto byl návrat rychlý a plynulý, ačkoliv nezřídka se pro nepřízeň počasí čeká na odvoz i několik dnů. Jako kompenzaci jsem si dal další den steaky dva, což se ukázalo být drobnou dietní chybou již odpustitelnou v závěru expedice.

Článek je psán do jisté míry odlehčujícím dojmem. Zpětně je výstup třeba hodnotit jako fyzicky náročný. Technicky spíše jen místy. Mimo fyzické náročnosti je hlavním problémem počasí a také dostatečná trpělivost při aklimatizaci a opatrném postupu mezi tábory. Stejně podstatným aspektem, který jsem intenzivně vnímal z rozhovorů s ostatními týmy, je nicméně správné načasování a také odvaha vyrazit k vrcholu k pravou chvíli. Nekonečné čekání na ideální okno a vyčerpaný sestup může být stejným zklamáním jako nepovedená aklimatizace.

Určitým ozvláštněním je nezbytnost vykonávat velkou potřebu do specializovaných kyblíků, které rangers před výstupem přidělí. Kyblíky i s nákladem jsou pak přepravovány mezi tábory a v campu 4 je jediná trhlina na celém kopci, kam je možné plastové pytlíky vkládané do kyblíků k izolování obsahu vyhodit i s obsahem do určené ledovcové trhliny (dle informací rangers „never to be seen again“, ale je otázkou, zda i Denali nebude čekat tání ledovců a bohaté archeologické výzkumy posléze). Technikálie a obtížnosti obsluhy kyblíků a jejich sdílení v rámci týmu bude vhodnější nechat na osobní rozmluvu, nebo ideálně zcela vytěsnit a už neřešit.

K tomuto tématu je rovněž možné uvést, že nejoblíbenějším jídlem byla celý výstup prášková kaše se špekem nebo osmahnutým salámem. Delikatesa.

Milan Schagerer  – 39let

• zakladatel a majitel advokátní kanceláře AK SCHAGERER
• zájmy – cyklistika, běh, horolezectví
• účastník projektu 7 Summits

Roman Kozelka  – 45let

• horský vůdce UIAGM – majitel cestovní agentury Summit travel s.r.o. ,
• správce via ferraty ve Slaném, majitel stavební firmy – Výškové práce a stavby s.r.o.
• zájmy – horolezectví, skialpinismus, freeride, basketbal, fotbal, sport

Vrchol: DENALI  –  6190m

Autor článku: Milan Schagerer

Účastníci expedice: Roman Kozelka, Milan Schagerer, Viera Puchríková