Cesta za snem: Roman a Milan míří na Everest

Roman Kozelka a Milan Schagerer, dvě odhodlané duše, které spojily své síly na cestě k vrcholu světa. Jejich příběh není jen o výstupech na majestátní vrcholy, ale především o neústupné vůli, přípravě a vášni pro hory. Od prvního setkání, kdy Milan vyslovil svůj sen dostat se na Everest, až po roky tréninku, aklimatizací a výzev, prošli oba cestou plnou zážitků, dobrodružství a překonávání hranic – fyzických, psychických i těch životních. Společně zdolali pět vrcholů z projektu Seven Summits, zažili expedice, které je naučily přežít v nejtěžších podmínkách, a objevili nádheru i sílu těchto přírodních velikánů. Nyní stojí před svým zatím největším cílem – Mount Everestem, a podělili se s námi o své dojmy, zajímavosti z příprav i další cíle. 

„Ať už stojíš na Everestu nebo Sněžce, cítíš tu neuvěřitelnou energii – hory jsou jako největší power banka na světě.“

1. Jak dlouho dopředu jste začali s přípravou na výstup na Mount Everest? Lišila se vaše strategie od vašich předešlých expedic? Co bylo nejtěžší na procesu přípravy?

Roman: Na výstupy do hor se připravuji už dlouho, a to nejen pro sebe, ale i v rámci své práce horského vůdce. Je to dlouhodobý proces, kde se strategie postupně ladí podle zkušeností z předchozích výprav. Každá expedice přináší své specifické výzvy, což nám umožňuje neustále zlepšovat přípravu.

2. Prý trénujete s 20kilovým batohem na schodech. Co dalšího tvoří váš denní trénink a jak dlouho jste na něm pracovali?

Milan: Svoji kondici udržuji pravidelným tréninkem. Každý víkend běhám 20 km, jednou týdně jezdím na kole 80–100 km a třikrát týdně navštěvuji posilovnu, kde se věnuji silovému tréninku. Intenzita a frekvence tréninků se postupně zvyšovaly, ale základní strategie zůstává stejná. Je důležité být důsledný a dlouhodobě na sobě pracovat.

Obr.: Pohled naše ubytování v Dingboche 4400mFotografie skupiny je nad Namche Bazarem u Hotelu Everest view.

3. Jak důležitou roli hraje fyzická kondice ve výškách nad 8 000 metrů? Připravovali jste se nějak specificky na výškovou nemoc? Co při aklimatizaci považujete za klíčové?

Roman: Bez dobré fyzičky se na vysoké hory jezdit nedá. Fyzická kondice je základem všeho, ale na výškovou nemoc se nelze připravit přímo. Klíčem je aklimatizace – buď delší pobyt v horách, nebo využití přetlakového stanu, který imituje vyšší nadmořskou výšku. Nejlepší je postupné stoupání a adaptace. Každý reaguje na výšku jinak, proto je důležité mít zkušenosti a znát své tělo.

4. Co vás nejvíce motivovalo pustit se do projektu Seven Summits? Bylo náročné tento cíl naplánovat?

Roman: Upřímně, všechno to začalo asi před sedmi lety. Milan běžel kolem našeho domku ve Studeněvsi, zatímco jsem právě přendával věci z auta. Zastavil se a zeptal se: „Ty jsi ten horský vůdce, viď? Nevzal bys mě někdy na Everest?“ Tehdy mi to přišlo docela úsměvné. Ale nakonec, po dlouhé šesti­leté přípravě a zdolání mnoha kopců, se nám tento sen snad splní.

Začali jsme menšími vrcholy a Milan se postupně zlepšoval. Jeho fyzička i technické lezecké dovednosti šly výrazně nahoru. Dnes máme za sebou pět vrcholů ze sedmi z projektu Seven Summits, plus několik dalších významných kopců. Podmínkou před Everestem bylo zdolat alespoň jednu sedmitisícovku – a i to se nám podařilo.

No a teď se tady na výšku postupně aklimatizujeme, již jsme v horách v Nepálu 6 dnem. Dnes spíme v nadmořské výšce 4400 m. Základ je vyjít nahoru třeba 800 výškových metrů a sejít o 300 výškových níže a tam přespat. Tělo si na výšku postupně zvyká. Každý to má jinak, někomu se udělá špatně již ve 2500 m., někdo na výšku netrpí. Já potřebuji zpravidla dobrou aklimatizaci na začátku okolo výšky 4000 m., někdy o 1-2 dny delší, než by bylo nutné, ale pak to je lepší ve větší výšce. Milan na výšku také výrazně netrpí, relativně dobře se s ní jeho tělo vyrovnává.

Obr.: Naši 4 nosiči.

5. Jaké logistické výzvy přináší organizace expedice na Everest? Co vás překvapilo nebo bylo jiné než u předchozích výprav? Jak probíhala spolupráce s partnery a sponzory expedice? Co bylo při zajištění financí nejobtížnější a jaké máte tipy?

Roman: Spolupráce s partnery vyžaduje trpělivost a dobré plánování. Na osobní doporučení jsme si našli nepálskou agenturu, která pro nás zajišťuje veškerou logistiku. Organizace logistiky, aklimatizačních příprav, výstupů, bezpečnosti, spolupráce s partnery i komunikace je v mé režii. Milan se postaral o většinové financování této akce. Spolupráce s partnery funguje na velmi dobré úrovni. Jasně jsme si stanovili podmínky, co kdo poskytne a co za to dostane – to se snažím dodržovat. S některými partnery spolupracuji již řadu let a další se podařilo získat speciálně pro tuto akci.

7. Máte při výstupech na hory nějaký rituál nebo tradici, kterou dodržujete? Jak vám tento rituál pomáhá psychicky nebo symbolicky? 

Roman: No (smích), já mám tradičně hlavně dobrou náladu – to je hodně důležité. Věci, se kterými se nedá nic udělat, se snažím už nebrat moc osobně a prostě je neřeším. Třeba když nám nepřišla zavazadla, tak vím, že s tím nic nenadělám. Prostě mi možná bude pár dní v noci o něco víc chladno, když nemám spacák nebo péřovku na večer, ale na to ještě nikdo neumřel.

Milan je spíš zamlklý a moc toho nenamluví, je takový serióznější, a ne zas tak moc se nesměje – prostě kamenná tvář. Ale to neznamená, že s ním není sranda. My se totiž skvěle doplňujeme – já mluvím až moc a Milan skoro vůbec, takže když se to zprůměruje, jsme dohromady úplně normální dvě osoby.

…Rituál: Včera jsme byli v klášteře Tengboche (buddhistický klášter v horách) ve výšce 3850 m. Prošli jsme si ho, počkali, až se na nás dostane řada, a dostali jsme požehnání od místního mnicha. Ještě před výstupem v base campu pod Everestem proběhne klasický rituál, který k výstupu neodmyslitelně patří.

8. Romane, zmínil jste, že máte rád pivo, ale na horách se ho snažíte omezit. Jak se vám daří skloubit disciplínu s tím, co si nechcete odepřít?

Roman: Na expedicích si vždy posouvám hranici, v jaké výšce si ještě před akcí můžu dovolit dát jedno pivo. Zpravidla to každým dnem posouvám výš, ale třeba dnes byl delší den, tak jsem si dal s Milanem jedno napůl. No a za pár dní se tahle hranice s přibývající výškou asi brzy uzavře.

9. Jak se na vaši vášeň pro hory dívá vaše rodina? Vnímáte od nich podporu? Jsou výpravy zdrojem diskuze nebo výzev?

Roman: Moje manželka se k mým výstupům a k horám nikdy moc nevyjadřovala. Myslím, že je měla a stále má ráda. Prostě to brala tak, že je to moje práce. Říkala mi, že ví, že se v horách chovám zodpovědně. Když jsme ještě neměli děti, jezdila na hory se mnou. Dokonce byla se mnou i v Nepálu, kde jsme spolu vystoupili na jednu šestitisícovku, Island Peak (6165 m). Po narození dětí s tím postupně sama přestala. Asi ji to už tolik nenaplňovalo, nebo na to neměla tolik času, ale stále se věnuje rekreačnímu sportu.

A co se týče mých dvou synů, Jakuba a Jana, ti nebyli zrovna nadšení, že odjíždím na tak dlouho pryč, a ještě k tomu na Everest. Tento rok jsem se snažil být doma s klukama co nejvíc, protože jsem věděl, že budu dlouho pryč. Oběma je jasné, že to není výlet na Říp, a že táta prostě podstupuje určité riziko. Na druhou stranu vědí, že hory a svobodu, kterou v nich cítím, miluji, že k nim mám velký respekt a že dbám na bezpečnost. Vědí také, že jsou pro mě vším a že by mě ani nenapadlo se domů nevrátit.

10. Pokud byste měl popsat své největší obavy spojené s výstupem na Everest, jaké by to byly? Jak se s těmito obavami vyrovnáváte?

Roman: Obavy? Shrnu to stručně: nejsou to tak úplně obavy, spíš dobře vím, co může nastat, pokud se něco pokazí nebo zanedbá. Omrzliny, výšková nemoc, otok plic či mozku, pád do trhliny, sněžná slepota – to jsou věci, které se ti mohou stát, a často je těžké je ovlivnit. Jsou tu i technické problémy, jako zamrzlý ventil u masky, nedostatek kyslíku nebo ztráta orientace. Největší obavy? Ty si nepřipouštím, ale vím, že kdybych se nevrátil, neviděl bych vyrůstat své syny, a to by mě opravdu bolelo – stejně jako je. Proto věřím, že se těmto rizikům vyhnu, a že všechno bude v pořádku.

11. Jaké momenty z vašich předchozích výstupů na vrcholy Seven Summits vám nejvíce utkvěly v paměti? Máte oblíbený vrchol, který vás nejvíce inspiroval?

Roman: Asi největším zážitkem bylo dojít na Denali (6190 m) na Aljašce. Byla to opravdová expedice – přiletíš letadlem na ledovec, letadlo odletí a zůstaneš tam tři týdny jen s batohem a sáněmi. O vše se staráš sám. Když máš hotovo, zavoláš satelitním telefonem pro letadlo a pokud je počasí dobré, vyzvednou tě. Skvělá škola života.

Na Carstensz Pyramidu v Indonésii bylo zase zajímavé, že tě naberou na letišti v nulové nadmořské výšce a přistanou v cca 4200 m – což je pro tělo pořádný šok. Po přistání můžeš čekat na počasí klidně i týden, než tě vrtulník nabere zpět. Let nad džunglí, nad obrovským zlatým dolem, byl fascinující – vrtulník nemá dveře, takže příjemně profukuje, a výhled na prales je neskutečný.

Na Aconcague v Argentině neustále fouká silný údolní vítr a je tam spousta prachu. V base campu dostaneš podepsaný igelitový pytel – svou přenosnou toaletu od prvního výškového tábora až na vrchol a zpět. Všechno nosíš s sebou. To zrovna nemají dobře vyřešené, na rozdíl od Denali, kde mají praktický plastový kyblík! (smích)

A na Elbrusu? Největším zážitkem bylo, že jsme tam byli s Milanem jediní Evropané v údolí. Díky skvělé aklimatizaci jsme při výstupu předběhli všechny před námi a jako první ten den stanuli na vrcholu. Při sestupu jsem si pak z 5000 m střihl závod na lyžích s rolbou – dolů jsem byl rychlejší, ale nahoru vyhrál Ratrak. A po návratu nás v Minerálních Vodách čekala velká oslava, i když nám druhý den málem uletělo letadlo. To se občas stává!

12. Jaké jsou vaše tipy na zvládnutí psychické náročnosti při podobných expedicích? Co vás motivuje pokračovat, když věci nejdou podle plánu?

Roman: Poctivá fyzická příprava je základem všeho. Jak se říká: Ve zdravém těle zdravý duch – a na tom je hodně pravdy. K tomu patří nejen trénink vytrvalosti, ale také zvyknout si na nepohodlí. Naučit tělo i ducha „trpět“ – když není jídlo, nejíst, když není pití, vydržet. Třeba když jsem hodinu chodil schody, nepil jsem ani neodpočíval. Jde o to dostat tělo do nekomfortní zóny, ať si zvyká.

Když jdeš ve vánici, kousneš se a jdeš dál. Je ti zima? Zahřeješ se zvýšením tempa. Hlad a žízeň? Řekneš si, že se najíš a napiješ, až to bude nutné. Tělo vydrží strašně moc, když je trénované, a psychika je často důležitější než fyzická síla.

Já vím, že můj pohybový aparát už dostal zabrat, ale díky pravidelnému cvičení, například DNS, se dá zvládnout i Everest (tedy ještě tam nejsme). Martina a Katka, nejlepší fyzioterapeutky ze Slaného, mi hodně pomohly dát tělo dohromady – díky, myslím na vás!

Obr.: Hora Pumori 7165 metrů.

13. Co pro vás Mount Everest znamená – jen další výzvu, nebo něco víc? Jak vnímáte jeho symbolický význam ve vašem životě?

Roman: Co pro nás Everest znamená? Pro Milana je Everest především výzva – dokončení projektu Seven Summits a důkaz, že je možné zdolat všechny nejvyšší vrcholy kontinentů. Ale myslím, že má hory opravdu rád. Není možné podstupovat všechny ty útrapy jen kvůli dosažení vrcholů. Říká, že Everest bude jeho nejvyšší meta.

Pro mě? Já hory miluji. Uprostřed kopců se cítím svobodný, bez limitů. Hory mě omezují jen počasím, což respektuji, a možná právě ta pokora mě drží naživu. Hory jsou přirozená autorita, která si zaslouží respekt. Ať už stojíš na Everestu nebo Sněžce, cítíš tu neuvěřitelnou energii – hory jsou jako největší power banka na světě.

A výzva? Samozřejmě. Everest je nejvyšší hora planety. Ať si říká, kdo chce, co chce – že tam jsou fronty a že tam chodí každý – pořád je to nejtěžší vrchol, který zdoláváme s pokorou a respektem k místním šerpům. Pokud se nám to podaří, bude to obrovský úspěch. A pokud ne? Svět se nezboří. Vrátím se domů do Slaného, zajdu si na pivo a budu vyprávět zážitky. Pak budu zase doprovázet kluky do školy, dělat svačiny a radovat se z obyčejných věcí, které dělají radost každému z nás.

Obr.: Pohled naše ubytko v Dingboche 4400 metrů.

14. Co bude následovat po dosažení vrcholu Everestu? Plánujete už teď nějaké další expedice? Jaké jsou Vaše dlouhodobé cíle?

Roman: Pokud se nám podaří zdolat Everest, zbývá nám poslední vrchol projektu Seven Summits – Mount Vinson na Antarktidě. Logisticky je to jedna z nejnáročnějších expedic, a je dost možné, že se pokusíme dojít i na Jižní pól. Pokud to vyjde, možná přidáme i Severní pól.

V Alpách mi zbývá ještě asi 30 čtyřtisícových vrcholů do celkového čísla 82. Rádi bychom také dokončili projekt Sněžný leopard – pět sedmitisícových vrcholů bývalého Sovětského svazu. Zatím máme za sebou jen ten nejlehčí. Myslím, že do důchodu bychom měli mít co dělat.

Nejvíc ze všeho si ale přeji trávit co nejvíc času se svými syny, dokud o to mají zájem, a hlavně aby vydrželo zdraví. Vodit lidi po horách se dá i ve vyšším věku – třeba teď tu potkáváme dva pány, kterým je 75 let, a za pár dní se pokusí vylézt na Island Peak (6165 m). Smekám před jejich výkonem.

15. Jaký vzkaz byste chtěli poslat těm, kteří sní o podobné cestě, ale bojí se začít? Co byste jim doporučili?

Roman: Vzkaz ostatním? Držte se svých snů a cílů. Není nutné hned vylézt na Everest, i samotná cesta je cíl. Já si zvolil život horského vůdce, mám tu nejkrásnější „kancelář“ na světě – stačí se podívat z chaty nebo stanu ven. Čím větší sny máte a čím těžší je cesta k jejich splnění, tím více si výsledku vážíte. A stejné je to i s dětmi – učím je překonávat překážky a hledat vlastní cestu, protože to je nejvíc, co člověk může získat.

Držte nám palce, Slaňáci, z hor vás zdraví Roman a Milan.

Úvodní obr.: fotografie s Milanem v náručí na oslavu předvrcholu na vršku 5100m s pohledem na Ama Dablam.