Cesta na Everest: Exkluzivní pohled do zákulisí aklimatizace české expedice

Roman Kozelka a Milan Schagerer se vydali na výjimečnou expedici v rámci projektu Seven Summits, jehož cílem je zdolat nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Po úspěšném dokončení pěti vrcholů nyní zaměřují svou pozornost na Mount Everest, přičemž jejich posledním cílem bude Mount Vinson (4892 m) v Antarktidě. Přinášíme fantastický deník přímo od Romana Kozelky, který detailně popisuje průběh jejich aklimatizace – klíčového procesu nutného pro úspěšné dosažení vrcholu. Skrze jejich zápisky můžeme nahlédnout do náročného tréninku, podmínek na expedici i osobních výzev, kterým musí čelit. Kromě deníkových záznamů se můžete těšit na exkluzivní fotografie, které zachycují jejich cestu v extrémních podmínkách. Expedice je pro její členy nejen obrovským fyzickým a psychickým testem, ale také osobním milníkem. Milan Schagerer totiž 19. dubna oslavil své 40. narozeniny přímo na cestě k nejvyšší hoře světa. K jeho jubileu mu přejeme hodně štěstí a splnění všech jeho cílů. Menší oslava proběhla v základním táboře (EBC), kam expedice dorazila právě v den jeho narozenin.

Sledujte s námi jejich příběh krok za krokem. A držme Romanovi a Milanovi palce, aby se jim Everest podařilo pokořit a bezpečně se vrátili domů.

Po úspěšném dokončení pěti vrcholů se nyní zaměřují na Mount Everest, po kterém by jim zbývá poslední výstup na Mount Vinson (4892 m) v Antarktidě. Expedice začala 4. dubna odletem do Káthmándú, odkud se dvojice přesunula vrtulníkem do Lukly. Následujících 14 dní strávili aklimatizací během treku do základního tábora Everestu a výstupem na Lobuche Peak (6119 m). Poté se vrátili do base campu pod Everestem, kde pokračovali v přípravě na samotný výstup. Itinerář expedice se bude přizpůsobovat počasí a fyzické kondici, přičemž plánují alespoň jednou až dvakrát aklimatizovat v táborech C1, C2 a C3. Pokud podmínky dovolí, chtějí vystoupit bez kyslíku do C3 (7200 m), případně i C4 (7950 m), a následně použít kyslík na samotný výstup na vrchol. Celá expedice má trvat 45–60 dní. Výškoví šerpové jim pomohou se zajištěním vybavení ve vyšších táborech.

Hlavními členy výpravy jsou Roman Kozelka a Milan Schagerer, kteří mají dlouholeté zkušenosti s horolezectvím, včetně výstupů v Alpách a dosažení pěti vrcholů projektu Seven Summits. Na trek do základního tábora je doprovází Šimon Schagerer, Lucie Krausová a veterinářka Iva Posekaná, kteří mají možnost vystoupit i na Lobuche Peak (6119 m). Denní teploty se tu pohybují kolem 5–15 °C, zatímco ráno a večer klesají na -5 až -8 °C. Noční mrazy mohou dosahovat až -10 až -15 °C, což znamená, že horolezci musí být dobře vybaveni proti chladu.

Máte vzkaz pro Romana a Milana na jejich cestu k vrcholu světa? Podělte se s nimi o podporu, přání štěstí a povzbuzení na jejich výjimečné expedici! Vaše zprávy jim dodají sílu a motivaci – a pomohou jim bezpečně se vrátit domů. Napište jim do komentářů váš vzkaz. My jim ho předáme.

Zápisky z deníku Romana Kozelky

10. 4. z Namche Bazaru do Tengboche

Z Namche Bazaru 10. 4. jsme vyrazili do Tengboche, vesničky ve výšce 3850 m, jejíž dominantou je buddhistický klášter. Ráno dost pršelo, takže jsme vyrazili v pláštěnkách. Nejprve jsme vystoupali asi 200 výškových metrů ke známé Stúpě, odkud jsme pokračovali traverzem až k několika místním hotýlkům s úchvatným výhledem na Ama Dablam. Ta se nám však stále schovávala v mracích. Sestoupili jsme k řece a po dobrém obědě jsme začali strmě stoupat cik-cak asi 400 výškových metrů až ke klášteru. Byl jsem zde poprvé v roce 2004. Základ se nezměnil – několik lodžií, které se však výrazně rozrostly. Perličkou je, že každá lodge v Tengboche má svou pekárnu s vlastními recepty. To se nám potvrdilo hned po příchodu do místního hotýlku: čekalo na nás luxusní espresso z obrovského italského kávovaru. Dámy si k němu daly mrkvový dort, já s Milanem jsme si objednali pivo.

Ubytovali jsme se v jednoduchých pokojích se sprchou a toaletou. Nejvíce mě překvapila návštěva rozestavěného luxusního hotelu, který by svou úrovní odpovídal evropským standardům. Stavbou mě osobně provedl majitel. Hotel nabízí mezonetové pokoje s podlahovým vytápěním, obrovskými postelemi a panoramatickým výhledem na Everest. Nechybí sauna, vířivky a ekologické řešení vytápění – kombinace tepelných čerpadel, solárních panelů a záložního kotle na tuhá paliva. Cena přespání se pohybuje kolem 500 USD za noc. Majitel se mi také svěřil, že jeho bratr letos začal ovládat dva velké drony (o velikosti 2–3 metry), které vzlétají ze základního tábora pod Everestem. Jsou schopné dopravit materiál na podvěsu o hmotnosti cca 25 kg do C1 (6100 m) a do C2 (6400 m), v Káthmándú dokonce až 35 kg díky nižší nadmořské výšce. Drony se využívají zejména k transportu plných kyslíkových lahví do výškových táborů, přičemž prázdné lahve a odpad se stejnou cestou svážejí zpět. Byl jsem dost překvapený, když mi to tento mladý podnikatel vyprávěl. O to větší šok jsem zažil, když jsem za několik dní dron na vlastní oči viděl vzlétnout v základním táboře.

Odpoledne jsme navštívili klášter. Bohužel jsme se dozvěděli smutnou zprávu – místní lama nedávno zemřel. Po obřadu jsme zaplatili drobný desátek a místní mnich nám požehnal k výstupu a šťastnému návratu.

14. 4. – Gorak Shep a základní tábor Everestu

Po snídani jsme vyrazili směrem ke Gorak Shep (5140 m), kde jsme se chtěli jen krátce posilnit polévkou nebo čajem, a poté pokračovat dál do základního tábora (BC) pod Everestem. Cesta z Lobuche do Gorak Shepu mě nepříjemně překvapila – celé kameniště bylo náročné na chůzi. Odtud jsme pak mírnějším, ale podobným terénem pokračovali až do BC pod Everest (5350 m). V Gorak Shepu mají jedno z nejvýše položených volejbalových hřišť na světě. Hřiště tvoří dva dřevěné sloupy a síť. Přestože místní hráči nejsou příliš vysokého vzrůstu, jejich výkony byly překvapivě skvělé – skákali opravdu vysoko nad síť.

Z této poslední osady vede cesta na vyhlídku Kala Patar (5545 m), odkud je nádherný výhled na Mount Everest. Dnes nám však počasí nepřálo – byla mlha, foukal vítr a trochu sněžilo. Proto jsme se rovnou vydali do BC. Již z dálky bylo vidět stovky stanů. Trekařský cíl BC je označen obrovským balvanem, na kterém se každý návštěvník rád vyfotí. Po desáté hodině dopoledne tam bývá poměrně rušno – v podstatě jde o fotografický koutek se vším všudy.

Po moréně nám cesta do našeho základního tábora, který je nejblíže nástupu na ledovec Khumbu, trvala ještě asi 45 minut.

15. 4. – První noc v BC a trénink

Letos jsme dorazili do základního tábora mezi prvními na začátku sezóny. To má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že se můžeme aklimatizovat o týden až dva rychleji než ti, kteří dorazí do BC později. Hypoteticky bychom se tak mohli vyhnout větším návalům na fixech ve vrcholových pasážích, ale vše se může nakonec vyvinout jinak. O průstupu do C1, C2 a C3 rozhodují místní šéfové agentur, kteří mají mnohaleté zkušenosti a hlídají správné načasování s ohledem na předpověď počasí.

Nevýhodou je, že jako jedni z prvních budeme prošlapávat ledopád Khumbu (Ice Fall) i další technické pasáže mezi C1-C4. Místní šerpové teprve před dvěma dny dokončili fixaci lan přes Ice Fall a budují logistiku v C1 a C2 s pomocí výškových šerpů, dronů a vrtulníků.

Naše základna mě velmi mile překvapila. Máme velký jídelní stan, dokonce s plynovým ohřívačem, který se zapíná od 17 do 20 hodin. Strava je pestrá, včetně masových pokrmů, čerstvého ovoce a zeleniny. Logisticky se vše dováží vrtulníkem, což v chladném klimatu pomáhá uchovat jídlo čerstvé. Každý máme vlastní velký stan s předsíňkou, kobercem, izolační vrstvou a zeleným umělým trávníkem, který se v Nepálu osvědčil. Toalety jsou rozděleny na dvě sekce – jedna pro větší potřebu, kde se odpad shromažďuje v sudu, a druhá ekologická varianta pro menší potřebu s kameny a štěrkem pro přirozené odtékání tekutin.

Naše agentura má odhadem 50-70 stanů pro lezce, 30 pro šerpy a 20 zásobovacích stanů. Horolezci jsou rozděleni do tří skupin, přičemž každá má vlastní jídelní stan s kuchyní odpovídající jejich kulturním preferencím – evropská, čínská a indická/nepálská. Sezóna je letos velmi očekávaná, protože čínská strana Everestu je uzavřená kvůli zemětřesení. Navíc se permit letos zvedl na 11 000 USD a příští rok se ještě zvýší na 17 000 USD, což ovlivní celkovou logistiku a výdaje na expedici. Kvůli tomu očekáváme vyšší počet lezců.

První noc v BC jsme strávili bez problémů. Nikdo z nás neměl bolesti hlavy ani potíže s dechem. Od Namche pravidelně měřím všem saturaci ráno i večer – postupně se s nadmořskou výškou snižuje, ale s aklimatizací se opět zlepšuje. Nejnižší naměřená hodnota byla kolem 60 %, ale stále jsme byli živí a zdraví (smích). Dopoledne jsme šli na ledovec trénovat na kolmější stěnu. Připravil jsem fixní lana, aby se všichni mohli procvičit ve výstupu, slanění i přechodu hliníkových žebříků. Počasí bylo nádherné, svítilo slunce a bylo bezvětří. Odpoledne jsme ještě v mírném sněžení zopakovali výstup s jumarem a techniku kramponáže v různě strmém terénu.

Strategie na expedicích je jasná: odpočívat a aklimatizovat se. To mě sice nebaví, ale vím, že je to nutné. Raději vše kombinuji s tréninkem nebo menším výstupem v okolí. Letos jsem se rozhodl vše podrobně dokumentovat – ne jen přikrášlené zprávy, ale realitu výstupu na Everest, aby si lidé doma udělali přesnější obrázek.

16. 4. – Přesun do Lobuche

Čeká nás návrat do Lobuche (4920 m), kde strávíme jednu noc. Poté se vydáme do výškového tábora, kde lehce potrénujeme a v noci se pokusíme vystoupit na vrchol Lobuche Peak.

Iva, Šimon a Lucka se poté přesunou do Pangboche, následně do Namche Bazaru a Lukly, odkud poletí do Ramechapu. Po osmihodinovém přejezdu jeepem dorazí do Káthmándú, kde si ještě prohlédnou místní památky. Pak už je čeká cesta domů.

Já s Milanem se naopak přesuneme natrvalo do základního tábora Everestu – pravděpodobně na měsíc, doufám, že ne déle.

Fotogalerie: Trénink na ledovci pod základním táborem Everestu

📸 První kroky k bezpečnému výstupu: Na snímcích je zachycen trénink na ledovci pod Base Campem (BC) Everestu, kde se horolezci připravují na náročné technické pasáže výstupu.

🧗‍♂️ Jumarování po fixních lanech: Technika jumarování zahrnuje použití speciálního blokovacího zařízení (jumaru), které se připevňuje na lano a umožňuje postup vzhůru bez zpětného skluzu. Tato metoda je nezbytná pro bezpečný pohyb v strmých úsecích, například při překonávání ledovcových séraků nebo stěn z ledu.

⛷ Nácvik slanění po fixních lanech: Slanění je klíčová technika pro sestup strmým terénem, kdy se horolezci pomocí slaňovacího osmy nebo jiného jistícího zařízení spouštějí dolů po laně. Tento trénink pomáhá zlepšit kontrolu nad sestupem a bezpečnost při pohybu v exponovaném terénu.

📍Ledovec pod Everestem: Trénink na ledovci je důležitou součástí aklimatizace, protože horolezci se zde učí efektivně pohybovat ve vysokohorském prostředí a přizpůsobit se nízkým teplotám a řídkému vzduchu.